O mně

„Tělo a mysl jsou spojené nádoby – nejdou oddělit!“

​

Práci s tělem jsem začala naplno v roce 2014, kdy jsem působila jako osobní trenérka ve fitness.
Předtím jsem ale prošla obdobím vyhoření – mé tělo jednoduše vypovědělo službu.
Bylo jasné, že už nemůžu dál. Odejít z práce bylo tehdy nevyhnutelné.

​

Začala jsem se vzdělávat v tom, jak tělo funguje, jak je vše propojené – tělo, mysl, emoce.
Způsob cvičení ve stylu „makej, musíš, ještě víc“ mi nikdy neseděl.
Brzy mě začali vyhledávat klienti s bolestmi, po operacích či zraněních, ženy před otěhotněním,                                                                           s potížemi s početím, těhotné nebo po porodu, často se ženskými hormonálními problémy.

Když jsem se doptávala na jejich život, znovu a znovu zaznívala témata jako vztahové potíže,                                                                                             tlak v práci, sebekritika, neláska k sobě nebo úplné odpojení od těla.

Setkávala jsem se s muži i ženami, kteří byli zaměření na výkon, zdraví, výsledky – ale byli až příliš                                                                             „v hlavě“. Tělo bylo jen nástroj, který měl podávat výkon.                                                                                                                                                               A na druhé straně pak lidé, kteří se svým tělem téměř nebyli v kontaktu – trpěli únavou,                                                                                                 úzkostmi, depresemi, napětím, poruchami příjmu potravy – od obezity po anorexii.

Žili buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Ale ne teď. Ne ve svém těle.

Často neuměli vnímat, co se v jejich těle odehrává – jaké pocity a emoce se skrze pohyb,                                                                                               dech nebo dotek probouzejí. A přitom třeba pravidelně sportovali a dřeli na sobě.

​

Věřím, že psychosomatika může hrát zásadní roli, ale zároveň vím, kdy je čas obrátit se i na jiné odborníky – lékaře, fyzioterapeuty, nutriční terapeuty. Věřím ve spolupráci napříč obory, protože každý máme své limity a sílu v jiných oblastech.

Ve fitness mi časem začalo něco chybět. A přestože jsem dokázala naslouchat, cítila jsem, že potřebuji jít hlouběji. Studium psychoterapie bylo dalším důležitým krokem.

Tuhle cestu jsem si zapsala do svého sešitu už dávno – a dnes s vděčností vnímám, že se vše začíná skládat. Moje cesta, dar i zkušenosti se zhmotňují.

​

Přicházejí ke mně klienti, kterým mám co předat. A věřím, že ani vy tady nejste náhodou.

​

Psychoterapie je pro mě nástrojem, jak se laskavě přiblížit sám k sobě. Ke svým pocitům, přáním, touhám.
Neposuzuje, neškatulkuje, nedělá z vás „blázna“.
Je to cesta, na které vás někdo doprovází – někdo, kdo sám prošel kus cesty, kdo zná bolest i zmatek, ale také ví, že změna je možná.

Jsem tu pro vás jako člověk – z masa a kostí. S respektem, přítomností a bez hodnocení.

​

Aktuálně se práci s tělem věnuji hlavně v seminářích nebo pobytech, kde tyto mé zkušenosti propojuji.

​​

​

​